Britská popová diva Ellie Goulding vydává své čtvrté studiové album. S novým albem "Brightest Blue" si dala na čas čtyři roky. Ačkoliv byly její první dvě desky svěžími vánky na ostrovní scéně, třetí deska již tak zajímavá nebyla. A co ta čtvrtá? Veze se na vlně plytkých melodií.
Ať v prvotině zpěvačka velice lišácky propojila folk s popovými melodiemi nebo na druhé desce experimentovala s elektronikou a dubstepem, vždy byla originální a neotřelá. Všichni zpěvačce předpovídali zářivou budoucnost. Se třetím albem “Delirium” však přišel obrat k prvoplánové komerci. Pryč byly nápadité melodické linky. Nahrazeny byly prvoplánovými a lacinými beaty a popěvky. Celá nahrávka skončila rozčarováním kritiků i skalních fanoušků a velkým traumatem samotné Goulding. Ta dodnes nezapomíná na své sociální sítě ješitně zmiňovat komerční úspěch, který deska získala hlavně díky hitu “Love Me Like You Do”.
Ačkoliv už spousta skalních fanoušků nad Goulding mávla rukou, já pořád věřil, že nová deska nabídne opět něco zajímavého. Bohužel na novince naleznete více vaty než zajímavých momentů. Deska čítá celkem devatenáct písní. První část s třinácti písněmi tvoří koncepční desku, druhá část s šesti singly pak nabízí hity jako “Sixteen”, “Hate Me” nebo “Close To Me”. Je tak jasné, že druhá část alba vznikla na přání vydavatelství a hlavním zadáním bylo tvořit hity.
První část novinky “Brightest Blue” nabízí zcela neprozkoumanou půdu. Pilotní singl “Power”, který zveřejnila Ellie letos v květnu společně s klipem natočeným v karanténních podmínkách ve své ložnici, tak naznačuje, v jakém duchu se nahrávka vede. Nevýrazný singl si v žebříčcích příliš dobře nevedl a nezachránilo ho ani video s polonahou zpěvačkou. Podobně nevýrazné jsou i další skladby a nahrávku nezachránila ani plejáda zvučných producentských jmen, která se na nahrávce podílela. Mezi nimi je například Diplo, Jamie Scott, Joe Kearns nebo producentská skupina The Monsters and the Strangerz, která má na svědomí poslední studiovou nahrávku zpěvačky Seleny Gomez nebo připravované album skupiny Maroon 5. Plusové body získává zpěvačka maximálně za to, že se autorsky podílela téměř na všech skladbách, které můžete na novince slyšet.
Celá deska je takovým pokusem o to, jak si zachovat autentičnost a neztratit mainstreamový punc. To by zpěvačce i vyšlo, ale nesmělo by se album utápět z valné většiny v baladách. Co si budeme podívat, přece jen balad vzniká každý den nespočet a je těžké se nějak odlišit od konkurence. Přesto se zde nejdou klenoty, které stojí za to zmínit. Jedná se například o nejautentičtější počin “Flux”. Pianové baladě nemáte sebemenší problém uvěřit. Sama zpěvačka přiznává, že rozchodovou skladbu psala od srdce. Svou něžností vás Goulding zaujme také v písni “Woman”.
Pokud hledáte na albu nějakou rychlejší píseň, budete hledat až na jednu výjimku marně. Skladba “How Deep Is Too Deep” je na albu “Brightest Blue” tou nejrychlejší a nejlepší skladbou. Píseň je úderná a nabízí posluchačům vše, co by měla píseň mít. Právě tato skladba vás nechá zavzpomínat na album “Halcyon”, kdy byl svět ještě v pořádku a Ellie se nebála experimentovat s elektronikou.
O experimentu na zbytku alba však být řeč vůbec nemůže. Ellie se utápí v průměrnosti a to rozhodně od zpěvačky, která nás bavila svými neotřelými hudebními nápady, nečekáte. Specifická barva hlasu Goulding, na které interpretka stavěla svůj repertoár, v nových skladbách zcela zaniká. Výsledkem je tak unylá nahrávka, která může posluchače zabavit na pár dní. Za měsíc už si na desku vzpomene ale jen málokdo.
Celkové hodnocení: 5/10
Komentáře
Okomentovat